Lidové zvyky a obyčeje

Masopust

Významným obdobím počátku roku je masopust, s nímž je v obci spojena řada tradic. Zatímco jeho počátek má pevné datum – po svátku Tří králů (6. ledna), konec je závislý na datu Velikonoc a končí tak v rozmezí od poloviny února do počátku března. Masopust vychází především z římského náboženství, které s předjařím spojovalo vegetační a plodnostní božstvo (např. Bacchus, bůh vína a nespoutaného veselí, ale původně bůh úrody a plodnosti).

Masopust představuje období hodování a veselí mezi dvěma postními dobami. Poslední tři dny, tedy masopustní neděle, pondělí a úterý, se konají různé rituální úkony, průvod masek, scénické výstupy a končí taneční zábavou. Tyto úkony se nyní v řadě obcí, Drachkova nevyjímaje, přesunuly z masopustního úterý na víkend. Zatímco v minulosti pořádala obec maškarní průvod samostatně, od roku ….. se v organizování maškarních průvodů pravidelně střídají spolu s Drachkovem i Pracejovice a Makarov. Průvod pak prochází každou z těchto obcí.

Drachkovští vždy začínají tradiční masopustní taškařici v sobotu ráno srazem v místním hostinci, kde si jednotliví aktéři průvodu upraví masky do finální podoby, nalíčí se a řádně se na cestu posilní. Mezi tradiční masky vždy patří kobyla, medvědář s medvědem, bába s nůší, žid a policajt. Poté se všichni přesunou na korbu přistaveného vozu, aby se přesunuli do první vsi – Makarova. V čele průvodu tradičně kráčí muzika, bez níž si nelze masopust představit. Zastavujíce postupně u každého stavení, jsou účastníci průvodu pohoštěni tu čerstvě usmaženými koblihami, tu obloženými chlébíčky, uzeným masem a podobnými, většinou domácími pochutinami. Malé štamprle na posilněnou nikdy nechybí. Průvod pak pokračuje přes Pracejovice do Drachkova, kde je ukončen. Není přitom výjimkou, že někteří z aktérů správně neodhadnou situaci a značně zmoženi průběžným posilňováním rozličnými druhy pálenek, dokončí průvod se značnými obtížemi. Na závěr masopustního reje se pak pořádá taneční zábava, při níž se zkonzumují poslední zbytky darů, zpravidla v tekuté podobě, a také se smění za alkohol peníze, které během průvodu vybral policajt „na pokutách“ či „výběrčí daní“.

Po bujarém masopustu následuje čtyřicetidenní půst, ve kterém platí pro řádného křesťana zásada odříkání a střídmosti. Ten trvá až do šesté postní neděle, zvané Květná.

Velikonoce

Velikonoce podle etnologie navazují na tradici původně pohanského svátku jara. Nyní jsou nejvýznamnější křesťanský svátek, který je oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. K tomu podle křesťanské víry došlo třetího dne po jeho ukřižování. Velikonoce jsou pohyblivé svátky – nejsou určeny pevným datem jako např. Vánoce, ale měsíčními fázemi. V křesťanských církvích se Velikonoce (Pascha) slaví první neděli po 14. nisanu, tj. po prvním jarním úplňku (tedy prvním úplňku po 21. březnu). Datum Velikonoc se tedy může lišit mezi jednotlivými roky až o více než jeden měsíc.

Velikonoce jsou spojeny s mnoha tradicemi, které se však krajově liší. V naší obci patří mezi prastaré tradice hodování, řehtání a pomlázka. S řehtačkami děti (chlapci i děvčata) obcházejí vesnici od Zeleného čtvrtku do Velkého pátku. Traduje se, že řehtačky nahrazují zvony, které odletěly do Říma. Na Velikonoční pondělí ráno děti chodí po domácnostech a šlehají ženy a dívky ručně vyrobenou pomlázkou z vrbového proutí. Pomlázka je spletena až z dvaceti čtyř proutků a je obvykle kolem jednoho metru dlouhá a ozdobená pletenou rukojetí a barevnými stužkami. Podle tradice děti při hodování pronášejí velikonoční koledu:

„Hody, hody doprovody,

dejte vejce malovaný,

nedáte-li malovaný,

dejte aspoň bílý,

slepička vám snese jiný…”

Jestli dojde dříve na pomlázku, nebo koledu, záleží na situaci. Ačkoliv může být vyšlehání bolestivé, není cílem způsobovat příkoří. Spíše je pomlázka symbolem zájmu mužů o ženy. Nenavštívené dívky se mohou dokonce cítit uražené. Vyšlehaná žena dává muži barevné vajíčko jako symbol jejích díků a prominutí, ale také omlazení (odtud je odvozeno slovo „pomlázka“). Proto chlapci používají mladé proutí s největším podílem „životní síly“ kterou jakoby předávají vyšlehané osobě. Z téhož důvodu ženy dávají jako odměnu za omlazení vajíčko, prastarý symbol nového života. Nezřídka se k vajíčkům přidávají sladkosti či drobné mince. Pověst praví, že dívky mají být na Velikonoce vyšlehány, aby zůstaly celý rok zdravé a uchovaly si plodnost.

Stavění máje a pálení čarodějnic

S datem 30. dubna, tedy dnem před prvním májem, je ve vsi udržován zvyk stavění máje. Chlapci vztyčí májku – vysoký smrk až do koruny zbavený kůry, na konci s větvemi ozdobenými stuhami. Májku pak musí celou noc až do rána hlídat, aby ji chlapci ze sousední vsi nepodřízli. Podříznutí májky je totiž pro místní mládence velká ostuda. Dlužno poznamenat, že se tak v minulosti již několikrát přihodilo.

Se stavěním máje je zároveň spojen další zvyk. Noc z 30. dubna na 1. května je pokládána za magickou. Lidé věřili, že tuto noc se čarodějnice slétají na čarodějnický sabat, a proto se tato noc stala jedním z největších pohanských svátků. Na ochranu před čarodějnicemi (původně před zlými duchy a démony obecně, čarodějnice jsou až výsledkem inkvizičních procesů) se proto zapaluje oheň. Postupem času se z těchto ohňů stalo „pálení čarodějnic“. V tuto dobu jsou noci většinou ještě chladné, a tak oheň zároveň chlapcům dobře slouží jako zdroj tepla při hlídání májky.

Posvícení

Posvícení je vzpomínková slavnost na posvěcení kostela. Výraz „posvícení“ znamená totéž co „posvěcení“. Dostavba kostela byla pro obec mimořádná událost, protože jeho stavbě obyvatelé obvykle věnovali mnoho práce a dle možností i peněz.

Posvícení se původně slavilo ve výroční den posvěcení kostela, které je označováno termínem dedicatio. Výročí posvěcení chrámu bývala vždy velmi slavnostně připomínána. Jejich průběh byl podobný jako průběh oslavy svátku patrona chrámu (svatého, kterému je kostel zasvěcen), patrocinia. V průběhu let se tyto zvyky ustálily a někde dokonce splývají pojmy pouť a posvícení. U některých kostelů, zejména farních, se slavilo v jinou dobu dedicatio a v jinou patrocinium.

V Drachkově se tradice posvícení zachovala a stále se udržuje. Datum posvícení připadá na týden po sv. Havlu (16.10.). Bohužel není známo, proč se termín posvícení odvozuje právě od svátku sv. Havla, když mu zde ani v okolí není zasvěcen žádný kostel. Zdejší kaplička je zasvěcena sv. Prokopu. Obvyklými místními atributy posvícení jsou posvícenské koláče, místní specialita - hnětynka a taneční zábava.

Advent a Vánoce

Žádný jiný svátek není spojen s tolika zvyky a obyčeji, jako jsou Vánoce – křesťanské svátky narození Ježíše Krista. Čas vánoční zahajuje advent, období čtyř neděl před vánočními svátky, doba radostného očekávání příchodu Spasitele. Začíná první nedělí adventní, tedy nedělí mezi 27. listopadem a 3. prosincem. S adventním obdobím je spojena celá řada lidových i moderních tradic. Mnohé rodiny podle zvyklosti zkrášlují své příbytky adventními věnci se čtyřmi svícemi, které se postupně zapalují se začátkem nového týdne. Kromě adventních věnců se vijí i prosté věnce bez svící z různých rostlin, které mají symbolický význam. Většinou mají zajistit svému majiteli štěstí, lásku, zdraví a bohatství. Podle tradice je lidé umísťují na vchodové dveře svých domů.

Na svátek sv. Barbory, tzn. 4. prosinec, se vžila tradice řezání "barborek", tj. větviček ovocných stromů, nejčastěji třešňových, které mohou do vánoc rozkvést. "Barborka", která rozkvete o vánocích, přináší do domu štěstí a děvčatům na vdávání předpovídá svatbu.

V předvečer svátku sv. Mikuláše podle tradice obchází sv. Mikuláš ve společnosti anděla a čerta rodiny s dětmi, děti jsou tázány, zda jsou hodné, mohou přednést básničku nebo zazpívat písničku. Hodné děti dostávají sladkosti, v poslední době stále častěji i věcné dárky, zlobivé děti pouze uhlí, brambory a jiné produkty, které symbolizují původ dárku "od čerta". V některých rodinách Mikuláš děti nenavštěvuje, pouze rozdává dárky za okno apod.

V době adventu si lidé rádi zdobí svoje domovy jmelím – zeleným, pozlaceným nebo postříbřeným. Lidé věřili, že přináší nesmrtelnost či znovuzrození, a také je ochrání před ohněm, bleskem, čarodějnicemi a zlými duchy. Tomu, kdo jej dostane darem, má podle tradice přinášet štěstí. Políbení pod větvičkou jmelí má zajistit vzájemnou lásku až do příštích vánoc. V této době se také připravuje vánoční cukroví. Pečení cukroví je významné pro rodinný život, umožňuje rodině strávit čas spolu v pohodlí a klidu domova, navozuje příjemnou atmosféru díky aromatickým kořením a dodává domovu nádech blížících se vánoc. Děti od začátku prosince otevírají adventní kalendář, který jim připomíná, že Vánoce se blíží a i ony musí svým způsobem dodržovat půst a být hodné, aby jim Ježíšek přinesl dárky. Na samém sklonku adventu se pečou vánočky a staví betlémy. Betlém neboli jesličky patří k nejrozšířenějším vánočním tradicím. Vyrábějí se z rozličných materiálů, nejčastěji z papíru, dřeva, ale i z keramiky. Další moderní tradicí je výzdoba domovů vánoční hvězdou.

Vánoce patří spolu s Velikonocemi k nejvýznamnějším křesťanským svátkům. První svátek vánoční připadá tradičně na 25. prosince. Tento den však nemá historicky tak dlouhou tradici, jako oslavy zimního slunovratu. Pro naše pohanské předky právě v této době končily tři nejkratší a nejtemnější dny v roce a 25. prosinec lidé vítali jako den narození světla a jeho boha. Ještě dříve byl tento čas spojován ve starověkém Římě s oslavami boha Saturna – Saturnáliemi. Saturnus byl staroitalský bůh setby, polního hospodářství a sklizně. Jeho původ je třeba hledat již v náboženství etruském. V pozdější době, pravděpodobně kolem r. 217 před Kristem, byl ztotožněn s řeckým Kronem, za jehož vlády byl prý na zemi zlatý věk. Nejprve se tento svátek slavil jeden den 17. prosince, později – po roce 45 po Kristu – se oslavy rozšířily a trvaly od 17. do 23. pak dokonce až do 30. prosince. V této době panovala mezi pány a jejich otroky rovnost. Až církev změnila Vánoce na oslavu narození Ježíše Krista. Avšak na datu jeho narození se církev dlouho nemohla shodnout. Až kolem roku 350 papež Julius I. určil 25. prosinec jako den narození, neboť tento den se shodoval s pohanskými rituály zimního slunovratu.

Samotné Vánoce začínají již 24. prosince Štědrým večerem, protože nový den v raném středověku začínal nikoli půlnocí, ale již večer východem první hvězdy. Proto je Štědrý večer považován za součást svátku Narození Páně. Zejména pro děti patří tento den k nejvýznamnějším vánočním dnům, neboť jim podle tradice přinese Ježíšek dárky, které uloží pod stromeček. A právě vánoční stromek patří k nejznámějším atributům Vánoc, i když nepatří k nejstarším zvykům. I když tato tradice pochází již z 6. století, první vánoční stromek se u nás objevil až v roce 1812 v rodině tehdejšího ředitele Stavovského divadla Jana Karla Leibicha a poté byl pouze výsadou zámožných rodin a zavěšoval se ke stropu špičkou dolů. V některých rodinách si stromeček zdobí děti samy, v některých, zejména s nejmenšími dětmi, jej ozdobený „přinese“ až Ježíšek spolu s dárky. Také používané ozdoby jsou rozličné, někde se stromečky zdobí tradičně pečivem, perníčky, ovocem, či slaměnými figurkami, někde se používají moderní skleněné ozdoby a řetězy. Svíčky se ke zdobení používají údajně až od roku 1860.

Další tradicí spojenou se Štědrým dnem je „zlaté prasátko“. Aby jej děti večer spatřily, musí držet po celý den půst. Tak si totiž naši pohanští předkové představovali slunečního boha jako symbol hojnosti. Jakmile se setmí, popřeje starosta všem lidem veselé Vánoce a z obecního rozhlasu se rozline zvuk vánočních koled, který je spolu s první na nebi vyšlou hvězdou signálem k usednutí ke štědrovečerní večeři. V křesťanských rodinách předchází večeři modlitba, vzpomene se zemřelých a požádá se o zdraví v příštím roce. Kolik je na štědrovečerním stole druhů jídla, tolik bude podle tradice mandelů obilí v příštím roce. Prostřeno je pro sudý počet osob, aby rodinu nenavštívila smrt. Pod talíř se vkládá rybí šupina, aby bylo v kapsách stále dost peněz. Dalším zvykem je rozkrojení jablíčka, jímž se věští zdraví a síla v příštím roce. Jsou-li jadérka ve tvaru hvězdičky, znamená to zdraví, jsou-li ve tvaru křížku, znamená to nepříjemnosti. Jídla štědrovečerní večeře se v průběhu staletí měnila, ale zvyk devatera druhů pokrmů se v mnoha domácnostech dodržuje dodnes. Vánoční kapr je tradicí poměrně nedávnou, pochází až z 19. století a původně se podával jen v rodinách bohatých měšťanů a rybářů. Také jeho úprava se měnila. Původně se upravoval „načerno“ s ořechy perníkem a švestkami. I když jde o poměrně náročný recept, v některých rodinách se dochoval dodnes. Za nejčastější úpravu kapra, tedy smaženému s bramborovým salátem, vděčíme receptu od Magdaleny Dobromily Rettigové. Nezapomíná se ani na domácí zvířata, jež patřila podle našich předků k nejdůležitějším obyvatelům hospodářství.

Po večeři nastal konečně čas rozdávání dárků. Také tento zvyk má dlouhou tradici. Zvyk obdarování na oslavu nového roku znali již ve starověkém Římu. Naši předkové tento zvyk přijali a spojili se Štědrým večerem. Po rozbalení dárků se dodržuje další tradice spojená s věštěním – pouštění skořápkových lodiček se svíčkou či lití olova. Štědrý den je pro křesťanské rodiny, ale i pro mnohé nevěřící, zakončen návštěvou půlnoční mše v kostele.

Boží hod, tedy první svátek vánoční, by neměl být poskvrněn prací a lidé by měli pouze odpočívat a rozjímat v kruhu rodinném. Skončilo období půstu a nastal den velkého hodování. K obědu se nejčastěji podává pečená husa se zelím a knedlíkem. Zato druhý svátek vánoční – sv. Štěpán – je spojen s veselím, návštěvami a pitím alkoholu. Rčení „na Štěpána není pána“ připomíná další zvyk z minulosti, kdy byla chasa obdarována ročními naturáliemi a penězi. Ke svatoštěpánské atmosféře patří koledování. Koledy byly od nepaměti samozřejmou součástí oslav zimního slunovratu a poté i křesťanských Vánoc. Byly to vlastně obřadní obchůzky, které měly za úkol přinést štěstí a zdar do časů následujících. I počátky této tradice můžeme najít daleko v pohanských dobách v oslavách boha Saturna, kdy naši předkové zpívali písně na jeho počest. V minulosti se koledovalo i v naší vsi. Koledovaly děti, přičemž nejznámější koledou byla:

„Koleda koleda Štěpáne,

co to neseš ve džbáně?

Nesu nesu koledu,

upad jsem s ní na ledu,

psi se na mě sběhli,

koledu mi snědli“.

Obdarovat koledníky bylo pak věcí cti. Tato tradice se však bohužel nezachovala.